Kde je hranice mezi tím, co mají naši rodiče právo požadovat, a kde se máme naopak my jakožto jejich děti vzepřít? Co ještě je a co už není drzost? Je to někdy dost tenký led…
Hádky s rodiči nejsou jen věcí pubertální mládeže
Generační problematiky je všudy přítomná a stále hojně diskutovaná, mnohé věci se mění, jiné zůstávají. Nechci tímto článkem podporovat rebelující puberťáky v odvaze do dalších nesmyslných hádek s rodiči, spíš chci dodat odvahy a kuráži lidem, kteří jej opravdu potřebují. Problém v komunikaci s rodiči totiž často nemívají jen děti, ale i dospělí lidé, kteří mají už dávno svou rodinu. Nevěříte? Možná se po přečtení toho článku v textu sami najdete.
Možná, že vaši rodiče jsou milý, myslí to s vámi dobře a jsou více než chápaví, pak jste pravděpodobně měli hezké dětství a nyní s nimi máte harmonický vztah. Avšak ne každý má takové štěstí, řeknu Vám příběh své kamarádky, říkejme jí třeba Anička, která to doma nikdy neměla úplně jednoduché.
Není všechno zlato, co se třpytí
Maminka Anči byla na první pohled milující vzorná žena v domácnosti. O Aničku se od mala vzorně a starostlivě starala, vychovávala ji, zajímala se o ní. Anča byla zkrátka ta dívka, která měla vždy doma teplé jídlo a rameno, na kterém by se mohla vyplakat. Jenže každá mince má dvě strany.
Když jsem jejich vztah a hlavně zničenou Anču poznala více, zjistila jsem, že i přestože je Anča rozumné milé děvče, její máma se k ní tak nechová. Snažila se jí ovládat a to tím nejhorším možným způsobem, vše muselo jít podle ní, a když to tak nešlo, bylo zle. Nezáleželo na tom, zda šlo o to, co Anča dělá, jí, co si obléká, kdy se bude učit, kdy si bude hrát, s kým bude trávit svůj volný čas. Když to její mamku popadlo, z nesmyslných důvodů ji zakázala či nakázala cokoli.
Jaké prostředky její mamka používala, aby si udržela moc?
Zákazy všeho bez důvodu byly maličkost, to hlavní v čem byla její máma opravdu dobrá, byl psychický teror. Jakmile udělala Anička něco trochu jinak a po svém, bylo zle. Anička byla normální citlivá dívka, trpěla chronickým onemocněním, ale nic vážného co by jí nějak omezovalo. Avšak i toho se její maminka neostýchala použít jako zbraň.
Výklady o tom, jak si zničí život, jak je neschopná a hloupá, jaký je to nevděčný zmetek, že si zničí zdraví a mnohé horší její mamka opravdu uměla. Psychický teror Aničku, která po ničem jiném netoužila tolik, jako po lásce své matky, jí opravdu ničil. A co víc, její matka jí tím držela v šachu a drží v šachu dodnes.
To smutné teprve přijde…
Kdyby tohle byl příběh malého děvčátka, bylo by to smutné a naše Anička by do dospělého života asi stěží došla jako šťastný vyrovnaný člověk. Jenže tohle není jen příběh malé holky, Anička je dnes dospělá žena a tenhle teror nadále trvá a není zdaleka jediná!
Tohle si zkrátka nikdo nezaslouží, nenarodili jsme se jako otroci či loutky svých rodičů. Touha žít náš život, tak jak chceme my, není drzost nebo nevděčnost, naopak je to přirozenost. Proto pokud jsou vaši rodiče psychicky nevyrovnaní a ničí vás, něco není v pořádku, chyba není na vaší straně, ale tím, že jen budete tiše trpět, nic nevyřešíte. Není to jednoduché v sobě najít sílu, ale v takových to případech se zkrátka člověk musí dle svých možností vzepřít.
Všem Aničkám přeji hodně štěstí.
